Výcvik psa pod vedením odborníka
Když výcvik psa, tak jedině pod vedením „odborníka“.
Takto nějak by se dalo jednou větou popsat počínání mého manžela v sobotu dopoledne. Při horlivém „úklidu“ v lednici (osobně si myslím, že hledal „něco na zub“ a úklid byl pouhá kamufláž) totiž našel kus tvrdého (podle něj: zapomenutého) sýru. Po zjištění, že pro psa by „ještě byl dobrý“, nakrájel sýr na kostičky a chystal se, že kostičky vysype do psí misky. Přišla jsem do kuchyně právě včas, abych zasáhla a upozornila manžela, že ten sýr používám pro Falka jako odměnu „za dobře vykonanou práci“ – za vzorně provedený povel a proto není možné mu tuto odměnu nasypat jen tak „zadarmo“ do misky. Předpokládala jsem, že manžel sýr sesype zpět do sáčku a ten vezme sebou odpoledne na vycházku s Falim (jak mě to již mnohokráte viděl dělat). Mýlila jsem se. Manžel se rozhodl, že výcvik provede ihned a sám. První povel „POCEM“ Falko splnil správně, i když mu asi moc nerozuměl (ale vůně sýru ho k páníčkovi přitáhla i bez povelu). Další povel „SEDNI“ Falko již znal a proto poslušně před páníkem usedl…..a jako bonus přidal nádherný „huskyúsměv“ od ucha k uchu (tolik se na ten voňavý sýr těšil). Páníčkovi to zvedlo sebevědomí, odměnil Falka kusem sýru a pokračoval s výcvikem. Jenže další povel už byl pro Falouška tzv. „podpásovka“, neboť páníček zavelel: „ZAŠTĚKEJ!“ Hned jsem na Falkovi poznala, že je mu povel povědomý, jen ho poněkud zmátlo to důrazné ZA před jemu známým „štěkej“. Snažila jsem se to manželovi vysvětlit, jenže se mi dostalo strohé odpovědi: „Neruš a nerozptyluj ho, teď s ním cvičím já!“ A tak reakce Falka na povel byla stále stejná: jen na páníčka vykulil oči, zkusil se ještě více usmát a pro jistotu páníčkovi vždy podal tlapku. Jenže ouha…..tohle po něm páníček nechtěl a proto svůj divný povel „ZAštěkej“ zopakoval. Když Falko opět reagoval vykulenýma očima, kýváním hlavy nalevo a napravo, úsměvem a podáním tlapky, tak se manžel rozhodl pro názornou ukázku a spustil: „HAF, HAF, HAF“. Na této názorné ukázce by nic zas tak humorného nebylo, kdyby se manžel nesnažil napodobit našeho vlčího špice. Rex totiž vždy při štěkání zvláštně podupával předními tlapkami. Manžel se o tohle podupávání také pokusil, jenže jak tak poskakoval po kuchyni a štěkal, v pokoji o patro níž se rozhoupal lustr a to přilákalo oba naše synáčky do kuchyně v patře – přímo do centra výcviku. Zdálo se, že po názorné ukázce Fali povel pochopil, neboť z něj vypadlo slabé WAU, které však spíše znělo jako MŇAU. Páníček zajásal (asi nabyl ztracené sebevědomí) a zavelel znovu: „ZAštěkej, HAF, HAF, HAF a pořádně!“ a opět poskočil (a s ním poskočily i hrnky a sklenice na kuchyňské lince a lustr v přízemí se nejspíše opět rozhoupal)…..a zmatený Fali páníčkovi opět podal tlapku a přidal milý „huskyúsměv“. Do tohoto komického počínání náhle zasáhl mladší syn důrazným: „FALKO, ŠTĚKEJ“….to byl ten správný povel, který Fali znal a proto hned a bez otálení (neboť to již vypadalo, že ten sýr snad ani nedostane) reagoval hlasitým a hlubokým: „HAF, HAF, HAF“, čímž způsobil, že se páníček (v roli výcvikáře) pořádně lekl.
Nu, co dodat: Když výcvik psa, tak jedině pod vedením „odborníka“.